Veřejné intervence Pomáhat a chránit očima Nely Ruskové

Dne 26. 9. se po ulicích Ostravy procházelo dvanáct těžkooděnců. Pro ty, kteří byli zasvěceni do festivalového programu, se jednalo o vtipné situace. Pro ty, kteří o festivalu nevěděli, se mohlo jednat spíše o zarážející obrazy. Přece jen v současné politické situaci může být pohled na těžkooděnce poněkud silným soustem. Za sebe ovšem můžu potvrdit, že tyto intervence nikomu neublížily, ba právě naopak věnovaly pozornost tomu, co už se v dnešní době může zdát zapomenuté, zahozené nebo záměrně zničené. 

Co je Direct Action Theatre?

Jedná se o česko–norské seskupení fungující na principech akce a reakce, které se odráží od politické a enviromentální tématiky v různých krajinách. Nela H. Kornetová, Jan Husták, Ellen Røhr-Staff a Matthew Roger na sebe oblékají uniformy těžkooděnců, se kterými zkoumají esence mezi mocí a entitou policie. Vytvářejí atypické situace plné hravosti a emocí v kontextu tohoto povolání, a tím podněcují vizuální absurditu. Jasně se vyhraňují proti násilí, válkám, zneužívání přírody a krutosti na lidech. Svými radikálními a nebojácnými přístupy tak zanechávají v lidech silné odkazy, jasný názor, přesně definovanou výpověď. Běžné jsou pro ně také interakce s policejními složkami, které často dohlíží na jejich performance konající se i před ambasádami států stojících v roli agresorů. 

Policie se na chvíli stala účastníkem i ostravské festivalové intervence. Do dění se zapojila při příchodu k obchodnímu centru Nová Karolina, kde nás zastavila policejní dodávka se strážníkem silně apelujícím k přerušení performance. Tento střet byl naštěstí rychle vykomunikován v náš prospěch.

Opencall-workshop-pád

Tento ročník MOVE Festu byl speciální i díky otevřeným výzvám k participaci, kterými organizátoři vytvořili prostor pro realizaci umělců a kreativců. Jednou z těchto výzev byla také účast na projektu Jáma lvová UNLIMITED od seskupení POCKETART, kterého se účastnili studující konzervatoří v Ostravě, Banské Bystrici a Duncan centra v Praze. 

Druhou výzvou byla účast na veřejné intervenci Pomáhat a Chránit, do které jsem měla to štěstí se dostat a být součástí jejího sice rychlého, ale obohacujícího procesu. Přes opencall byli do intervencí pozvaní taky Lucia Bielik, Kama Bugala, Tomáš Florea, Tomáš Janypka, Radoslav Piovarči, Amáta Skalová a Tobiáš Worm, což vytvořilo pestrou skupinu lidí z rozličných sfér působnosti. Každý z nás přinesl jedinečnou energii a nápady, které byly podporované originálními členy Direct Action Theatre., a organicky se tak zformovala naše skupina a naše verze Pomáhat a chránit.

První dva dny se nesly ve workshopovém duchu. Nejdříve nám byla představena tvorba a způsob práce a téměř okamžitě jsme přešli na podněty nebo situace, kterým bychom se v rámci festivalové intervence mohli nebo chtěli věnovat. Po hromadné rozcvičce a naladění se na sebe jsme přešli ke zkoušení uniform. Už jen tento začátek byl pro mne fascinující zkušeností, protože jsem na sobě nikdy neměla něco tak jasně stanovujícího moc a právo, no a zároveň diktujícího fyzikální omezenost a neohrabanost. Už jen obyčejná chůze vytvářela kvůli chráničům na těle nucený spirálovitý pohyb. Nemluvě o nemožnosti plně zdvihnout ruce nad hlavu, zamlžování přilby či privilegia soukromého saunového efektu. 

Co ale na jednu stranu může působit klaustrofobicky a nekomfortně, na druhou je to ten nejbezpečnější oblek, s kterým člověk může dělat prakticky cokoliv. Po základních instruktážích jsme se začali učit padat. Zde se objevila výzva přenastavit mysl současných tanečníků, kteří se se zemí snaží prioritně spojit na místech tělesné hmoty a vyhýbat se tak dopadům na kosti či klouby. Tento instinkt byl potřeba zahodit a se vší odevzdaností se pustit na kolena, lokty, záda nebo i hlavu. 

Další den jsme prošli trasu, určili dvojice či trojice, ve kterých se primárně budeme přemisťovat po městě, vyzkoušeli si specifický typ jógy, která byla součástí intervence, a také se naučili techniku pláče pro přírodu. Tyto zdánlivě neslučitelné akce byly základní strukturou a intervenční cestou následujícího dne. 

Performance pro Ostravu

První cesta začínala u radnice, pokračovala kolem řeky se zastávkou na schodech u mostu Miloše Sýkory a končila na Masarykově náměstí. Druhá začala na jmenovaném náměstí a mířila skrze město na široké schodiště v Nové Karolině a zpět. Jedna cesta byla více spojena s přírodou, druhá měla zase interaktivnější charakter s veřejností. Obě nabídly rozlišné podněty a situace k prozkoumání. 

Osa naší performance se pohybovala od skupinové participativní arrest jógy, která byla spojena s voiceoverem humorně přetvářejícím jógové pozice na situaci zatýkání zločince. Pokračovali jsme procházkou, která byla zaměřena na něžné až romantické situace, vytvářené mezi participanty projektu. Vznikaly tak obrazy absurdní až komické, a to díky postavení těžkooděnce do činnosti spojované s intimitou a křehkostí v monogamních i polyamorních vztazích. Dále jsme mířili ke schodům, kde proběhl krátký workshop padání ze schodů, který se prolnul do skupinového přijímání gravitace. To bylo podpořeno hudbou a v případě venkovní performance i oranžovým dýmem. Na konec jsme plakali pro přírodu. Naši pozornost mělo vše zelené, v rozkvětu nebo vadnoucí, vše volně rostoucí či ve výloze obchodu nebo v kastlících na lampách.

Během intervence se neustále objevovaly nové vrstvy, tvořily se významy, rychle vznikaly a zanikaly situace, které byly nepředvídatelné. Pro mne bylo nejvíce fascinující pozorovat rozdíl vnímání mezi staršími lidmi, dospělými, dětmi a marginalizovanými skupinami. Většinu dospělých jsme nezajímali, věnovali celé skupině jeden pohled (případně druhý, zmatený pohled), a pak se opětovně zavřeli do vlastních bublin. Starší lidé měli nejčastěji vyděšené výrazy a zmatek ve tváři. Jedna paní ke mně přistoupila a ptala se, co se děje. Po vysvětlení situace si výrazně oddechla a prohlásila: „Jo vy jste jenom divadlo, dobře. Já jsem se lekla, že se děje něco horšího.“ Nedivím se její reakci. Zkušenost s dětmi byla čiře náhodná, například když skupina školkou povinných procházela okolo řeky. Bez strachu, ostychu či zábran k nám přistupovali, dívali se přímo do očí a mnoho z nich si s námi i pláclo. Bylo krásné vidět čistou radost a současným světem nepoznačené mysli. Marginalizovaných skupin je v naší republice pořád mnoho a ti, kteří se v době performance nacházeli v blízkosti, se se svým temperamentem nebáli zapojit a vlastně podporovat, a občas iniciovat, absurdní situace. K těm, které temperament už opustil, jsme se snažili přistupovat s pokorou a nabídkou upřímného, milého gesta a na chvíli jim věnovali plnou pozornost.

Zpracovat rozdílné škály emocí mezi ignorováním, čistou důvěrou, strachem a humorem je něco, co se mnou do dnešního dne rezonuje. Přístup k lidem jako anonymní identita v obleku moci je křehká záležitost vyžadující si jak odstup, tak silnou dávku empatie, protože si to různorodé situace vyžadují. Během performance jsem registrovala od okolí pocity soucitu, kooperace, pochopení, zpochybňování, ignorace až po občasný výsměch, který je, jak to bývá nejčastěji, iniciován z nepochopení. Se všemi těmito emocemi a reakcemi se člověk může cítit zahlcen a ve výrazném obleku se ani nemá kam schovat. V těchto momentech bylo pro mne nejlepší přiblížit se k někomu ze skupiny a s důvěrou v očích se nechat chytit za ruku nebo obejmout. Jednoduše prožívat chvíle spolu, dát si záležet na pocitech druhých a nabídnout starostlivost. Celkově tuto zkušenost hodnotím jako velmi přínosnou jak pro můj osobní rozvoj, tak pro Ostravu, která si takových uměleckých intervencí zaslouží víc.

Autorka textu: Nela Rusková

Autor fotografií: Kamil Hauptmann

Foto: Bára Podola

Nela Rusková je performerka, tvůrkyně, choreografka, ale především člověk, který se ponořil do umění jako formy komunikace. Je absolventkou Janáčkovy konzervatoře v Ostravě a Vysoké školy múzických umění v Bratislavě – Tanečné divadlo a performancia (Bc.), Choreografia (Mgr. art). mimo tyto instituce půl roku studovala na univerzitě ve Stavangeru (Norsko) v rámci programu Erasmus+. Ve své tvorbě se zaměřuje na jednoduchost, detaily, křehkost člověka existujícího v této zahlcené době. Pohybuje se na poli současného tance a performance na SK a s domovinou je propojena skrz opencally. Momentálně pracuje pro PLAST – platforma pre súčasný tanec, a je součástí Tantelabu III. pod hlavičkou Tantehorse company v Praze. Jako interpretka pracovala s etablovanými slovenskými umělci (Juraj Korec, Stanislava Vlk Vlčeková, Daniel Raček, Soňa Kúdeľová, Barbora Janáková) a její tvorba byla prezentovaná na festivalech jako Tanečno, Kiosk, NuDanceFest a taky MOVE fest Ostrava. Po dlouhých letech vnitřního boje a polemizování se nakonec rozhodla, že má ráda tanec, tvorbu a umění.