GOZD / LES: Tři státy, dvě představení, jeden cíl

Na začátku listopadu se na východě Slovenska sešli lidé, kteří se nebojí výzev a nových zkušeností, s lidmi, kteří sdílí své pohledy na tématiku ekofeminismu a konzumu skrze nový cirkus. Toto netradiční spojení posílily také prostory, které bojují o vlastní existenci nebo uznání. Díky spolupráci, odolnosti a vytrvalosti tak vznikla adaptace slovinské inscenace GOZD / LES od choreografky Danijely Zajc. Do této inscenace byly přes opencall vybrány umělkyně ze Slovenska a Česka, kterými byly Lucia Bielik, Karolína Klavcová, Nela Rusková (autorka tohoto textu), Viktorie Szalóczi a Ariadna Vendelová. Slovenská premiéra proběhla 12. 11. v Kulturfabrik Tabačka v Košicích a česká premiéra dva dny na to 14. 11. v Divadle Loutek v Ostravě.

Adaptování inscenace je náročný proces, kdy je potřeba otevřít mysl a vstřebávat malé i velké kusy verbálních či fyzických informací. Setkání nových lidí s týmem, který své dílo adaptuje už potřetí (první dvě adaptace proběhly v Temešváru a Rijece), opět v jiné krajině s jinými interprety, je nejen náročné na pozornost. Také to přináší dávku zodpovědnosti a distribuci sil, a to jak pro inscenační, tak interpretační tým. Představení jsme zkoušeli pět dní, což je velmi málo času na úplné pochopení tématiky, kterou se inscenace zabývá. Prioritně jsme kladli důraz na pochopení pohybových principů, chronologii díla a pěstování důvěry mezi interpretkami, která je v tomto díle zásadním atributem. 

Zkoušení jsme tedy začali v košické Tabačce, která je spolu s dalšími slovenskými kulturními centry v důsledku kroků slovenské vlády na kraji sil. I přesto je z tohoto místa a lidí cítit neustálá ochota a odhodlání pokračovat a nacházet řešení, jak prostory udržovat v chodu. Jedním z těchto způsobů bylo právě spojení se s MOVE Ostrava a slovinským seskupením Matafir, ve kterém působí Danijela i asistent režie tohoto díla Jaka Andrej Vojevec. Prostory nám nabídly bezproblémové podmínky práce a nekonečnou ochotu a starostlivost, což byl krásný bonus k celému procesu.

Během pěti dní zkoušení jsme se sžívali s mnoha typy plastu. Ať už se jednalo o hadice, kostýmy, závěsné šály, podlahu nebo kanystry s vodou, prioritou se stalo pochopení jejich povrchu nebo vynaložení potřebné síly k manipulaci s nimi. Přístup k rekvizitám se lišil a ve mně osobně vznikalo napětí, potřeba silné přítomnosti, vnímání prostoru a rozložení vlastní váhy. Jelikož se v inscenaci hodně pracuje s vodou, všechny vyjmenované rekvizity měnily svou kvalitu v suchém a mokrém stavu, což znamenalo, že jsme si museli osvojit manipulaci s objekty ve dvou rozdílných podmínkách. Celý proces tak byl nejen o důvěře, ale taky o kontinuální adaptaci a jemném předvídání situací i vlastního pohybu po jevišti, které bylo kluzké a s mnoha omezeními. 

S každým dalším dnem Danijela přinesla něco nového, což ovlivnilo naše vnímání celku. Postupně se z díla stávalo velké dětské hřiště, které je i přes přesně definovaný prostor naplněné nekonečností kombinatoriky, akcí, reakcí, interakcí a imaginací, která se postupně stává prakticky nevyčerpatelnou, pokud je vnímání okolí dostatečné. Osobně pro mě vše zapadlo až v moment generálky, den před premiérou, a to s příchodem úžasných hudebnic, kterými byli Maja Pahor a Pia Skušek. Přítomnost muzikantek na jevišti během představení je spíše raritou než stereotypem, o to více si tohoto projektu vážím, jelikož propojoval nejen národnosti a ideje, ale i umělecké sféry napříč vícero odvětvími. Spadá do toho i spolupráce s kostymérkou Katarinou Zalar, která z plastové folie vytvořila nezničitelné kostýmy, které putují s představením od samého začátku a jsou stále funkční.

Představení trvající necelou hodinu je cestou dystopické fantazie odvíjející se od reality světa a variuje mezi křehkými i explicitními momenty. Začínající půl hodiny zabalená v plastovém kokonu, končící na kost mokrá a hyperventilující na zemi pod nohama diváků. Mezitím ukotvovat rovnováhu, milovat se s plastovým šálem, manipulovat s vínovou skleničkou, téměř se utopit na suchu, za zvuků chaosu vyzpěvovat Bartholdyho Svatební pochod, být šlechta, být želva snažící se přejít pláž, dávat pozor na světla a hudební nástroje, poskytovat oporu ženám okolo mě a vzít to, co druhá nabízí, ať už nás to zavede kamkoliv. V díle se nachází mnoho stability a opěrných bodů, ale také mnoho proměnných, které nelze ovlivnit. Jako například nechtěné rozbití skla během představení, které ve mně vyvolalo vnitřní paniku, protože jsme všechny byly bosé a ještě nebyl konec. Současně ale incident vyvolal soudržnost a ještě větší napojení se na skupinu, která najednou sdílela nejen jeviště, ale i určitý typ adrenalinu, který se projektoval i na diváky. Tyto a další akce, výjevy či zodpovědnosti se, hyperbolicky řečeno, na jevišti střídaly stejně rychle, jako se aktuálně znečišťuje planeta. Konečný vizuál scény byl zasáhnutý kompletní destrukcí a zasypán plastovým sněhem. Analogie tohoto obrazu je bohužel velmi jednoduše odhalitelná a jediný rozdíl je v tom, že po představení se celý tým shromáždí a začne scénu uklízet.

I přes rychlost zkušebního procesu se jeho intenzita nedá vyvrátit. Výhodou pro nás byla možnost inscenaci odehrát hned dvakrát za sebou a zážitek přenést jak na slovenské, tak české diváky. Jak rychle projekt přišel, tak rychle i odešel, ale vzpomínky na něj v mém těle zůstávají doteď.

Text: Nela Rusková | Foto: Kamil Hauptmann