DEN 3 očima Petry Skalíkové: Létající zelenina i tanečníci
Zatímco jsem ráno dopisovala včerejší text, začala jsem přemýšlet nad tématem letošního festivalu: O tom, jak nás tanec života nutí opouštět bezpečné břehy, abychom objevili nepoznané vody. Uvědomila jsem si paradox koloběhu života, který spočívá v neustálém opouštění a nacházení. Opakující se momenty, kdy se pro nás neznámé prostředí a změna směru stane bezpečným přístavem, který po určitém čase budeme chtít nebo budeme muset opět opustit.
Na odpolední Louskáček – Zeleninový balet jsem přicházela bez jakýchkoli očekávání, stejně jako dětský divák jsem se snažila zůstat nezaujatá. Koho by napadlo, že zrovna mě potěší sledovat dvacet osm a půl minuty tancující zeleninu? Dvojice Daria Gosteva a Anastázie Dobrodinská spojily klasický tanec a netradiční loutkařinu se zeleninou v malinkém prostoru divadelní scény jako z předminulého století. V hlavní roli česnek a myšku chytající oříšky střídaly dýně a papriky, což se pozorné děti nebály vyslovit nahlas. Kromě zajímavé práce s neobvyklými loutkami a vyjádřením tanečních pohybů, jsem si nemohla nevšimnout, jak je vybraná zelenina krásná. Bohužel se slibovaná následná diskuze nekonala a mě tak budou asi navždy tížit otázky: Kde tvůrkyně svou zeleninu kupují? Vybírají jakoukoliv nebo jen ty opravdu zajímavé kusy? Je hlavní role v ohrožení podle sezóny nebo jsou taneční party pevně rozdělené? Co se děje s plodinami po skončení představení? Je tancující zelenina stále jedlá? Mohla by být inscenace delší? A především, chystá dvojice umělkyň i ovocnou verzi baletu?
Téma ročníku ve mně rezonovalo především ve večerní inscenaci BÓJA (up the shade), jejíž název odkazuje na ukotvený styčný bod (česky bójka), který se částečně ve vodě a částečně na vzduchu nechává unášet různými proudy. Stejně tak byli slovenští performeři Katarína Matúšová a Lukáš Bobalík zmítáni vztahy během společně stráveného času, ať už na pláži s nafukovacím kruhem nebo v horách na túře s těžkým batohem na zádech. Tvořivému procesu předcházela katatymně imaginativní psychoteroapie, ve které se oba tanečníci ponořili do svého vlastního nitra a pod vedením psycholožky Barbory Tokošové se snažili odpovědět si na otázku "Kdo jsem?". Jejich charakterové rysy se projevily při vzájemném vyvažování těl a pomoci, která chvílemi přecházela až do boje nebo přehnané péče. Musela jsem se zamyslet nad dalším paradoxem. Stalo se vám někdy, že jste se snažili pomáhat člověku, který o pomoc nestojí? Nebo minimálně zrovna nepotřebuje ležet ve stabilizované poloze, mít podepřenou hlavu ručníkem a v ruce láhev s vodou. Pomyslný bezpečný přístav se tak snadno může stát vězením. Pro odlehčení bych ráda zmínila vtipné momenty, se kterými dokáže soucítit snad každý – hledání malého předmětu v přeplněném batohu nebo otravně hlasití společníci narušující váš klidný den na pláži.
Po druhé části večera následovalo prohlášení slovenských umělců, kteří vyslovili nesouhlas s destruktivním vedením Ministerstva kultury Slovenské republiky, které mimo jiné útočí na kulturní obec, provádí personální čistky, snižuje rozpočty kulturním institucím a ohrožuje práci pedagogů i studentů uměleckých škol. Kultúra má byť otvorená a žiadna iná.
Text: Petra Skalíková Foto: Kamil Hauptmann
Komentáře